Po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 americké pozemní jednotky neviděly téměř rok téměř žádnou akci. Nebylo to proto, že by prezident Roosevelt nebo americká veřejnost nebyli ochotni; americká armáda prostě nebyla připravena – a Roosevelt si přinejmenším nebyl jistý, kde chce bojovat. 33
Roosevelt uznal, že nejnaléhavější vojenské potřeby jsou v Evropě. Francie byla poražena; Británie byla pod nočním útokem. Vzhledem k tomu, že většina německé armády mířila do Moskvy, Rusové to dělali strašným výpraskem – prosili Roosevelta o druhou frontu, která by stáhla některé německé divize, které bušily po jejich zemi.
Vzhledem ke všem těmto faktorům měl největší smysl útok z Anglie přes kanál do okupované Francie. Návrh – s krycím názvem Operation Sledgehammer – byl podporován většinou amerického vrchního velení. Tento plán by však stál tisíce životů a zničil velkou část stávající americké armády. Navíc většina Američanů měla skutečný zájem pouze na boji s Japonskem. Nákladná invaze napříč kanály by tedy nejen stála životy, ale mohla by Roosevelta stát i podporu americké veřejnosti.
To, co Roosevelt potřeboval, byla nějaká akce, která by uspokojila americkou veřejnost dožadující se akce, byla relativně bezpečná a bez obětí, aby se veřejnost neobrátila proti válce, a nabídla alespoň symbolickou frontu, aby že se Rusům dostane nějaké úlevy.
Severní Afrika těmto kritériím vyhovuje. Před Pearl Harborem bojovalo Německo, Itálie a Británie o ochranu svého zájmu o severní Afriku. V polovině roku 1942 Británie vyhnala Italy a vedla viditelnou bitvu s Němci v Libyi a Egyptě. Dále na západ kontrolovalo Německo Maroko, Alžírsko a Tunisko prostřednictvím svých zástupců, Vichy Francouzi – Francouzi, kteří se tváří v tvář jisté porážce v roce 1940, rozhodli spíše spolupracovat se svými německými útočníky než jim vzdorovat. Německo nasadilo několik divizí na obranu své akvizice ve Středomoří, ale do regionu nepřislíbilo obrovské zdroje. Nebyla to tedy moc druhá fronta – Rusové si jistě stěžovali, že akce v severní Africe poskytla jen minimální pomoc. Ale bylo to něco.
Proto 8. listopadu 1942 přistálo 124 000 britských a amerických vojáků v marocké Casablance a Oranu a Alžíru v Alžírsku.
Útočící armády si nebyly jisté, jak budou reagovat francouzské jednotky Vichy – koneckonců byly Vichy pod kontrolou okupační německé armády. Navíc američtí diplomaté a zpravodajští důstojníci kontaktovali velitele Vichy a slíbili jim, že jim budou moci v spojeneckém úsilí, pokud neposkytnou žádný odpor. Britští a američtí vyjednavači také Vichym připomněli jejich úspěšné spojenectví během první světové války. Francouzské vzpomínky však nebyly všechny pozitivní. USA byly potichu, když Francii v roce 1940 zaplavilo Německo. A krátce poté, co se Francie vzdala Němcům, byla jejich flotila napadena Brity v Mers-el-Kébir.
Spojenecko-francouzský vztah byl tedy směsicí historického přátelství a nedávného nepřátelství. Není divu, že reakce Vichy na americkou invazi byla smíšená. Některé jednotky složily zbraně, jiné zaútočily na spojenecké síly při pokusu o přistání. Nejintenzivnější odpor nastal v Casablance. Pod velením generála George Pattona se americká vojska brodila na břeh a mávala hvězdami a pruhy v naději, že na ně Vichy nestřílí – ale udělali to. Následovaly dva dny intenzivních bojů, včetně leteckých bitev mezi americkými a francouzskými piloty, oběma americkými letadly. Nakonec byl odpor v severní Africe ukončen pouze slibem Vichy Admirála Jeana Darlana, že u moci zůstane – severní Afrika bude nadále ovládána ne vůdci francouzského odporu, ale těmi, kteří se vzdali a poté spolupracovali s Němci.
Provoz Torch tak poskytl Rooseveltovi nerovnoměrné výsledky. Oběti byly omezeny na minimum – asi 500 spojeneckých vojáků bylo zabito, dalších 700 bylo zraněno. Spojené státy provedly rychlou a bezbolestnou akci, kterou Roosevelt považoval za nezbytnou k tomu, aby pomalu vedla americkou veřejnost k intervencím v Evropě, spíše než v Japonsku. Roosevelt však také musel uzavřít dohodu s fašistickým spolupracovníkem a nechat u moci zdiskreditovaného Vichyho, nikoli hrdinského francouzského odporu. V prosinci byl Darlan zavražděn, což Spojeným státům umožnilo instalovat mnohem úctyhodnějšího Henriho Girauda, jednoho z vůdců francouzského odporu. Ale dohoda s Darlanem zanechala v ústech mnoha Američanů nevkus. Ani Rusové nebyli tak potěšeni rozsahem „druhé fronty“, kterou Američané vytvořili v reakci na jejich naléhavé prosby.