Pojem film d“ auteur se zrodil ve Francii v padesátých letech minulého století, kdy kritici ovlivněni teoriemi Louis Delluc, Alexandre Astruc a André Bazin, kteří představovali následující Nouvelle Vague – zejména François Truffaut – označili jejich přání za kino rozbíjející akademičnost svých starších (například Jean Delannoy a Claude Autant-Lara) a inspirované americkými filmaři jako Alfred Hitchcock, Howard Hawks et John Ford. V článku Cahiers du cinéma z roku 1955, ve kterém evokuje Aliho Babu od Jacquesa Beckera, definuje Truffaut teoretický koncept „politique des auteurs“, který spočívá ve studiu filmu jako pokračování estetické volby filmaře a nikoli jako dílo zcela oddělené, které lze připsat přesnému žánru nebo příběhu. Být autorem znamená, že režisér má plnou autoritu nad svými filmy. Aby definoval svůj vlastní styl, překonává technická omezení. Auteur je tedy podle Truffauta tím, kdo do svých děl dává originální motivy, které patří jen jemu a žádnému jinému. Tento koncept, který dominuje ve francouzském kritickém diskurzu od 60. let, činí režiséra jediným tvůrcem na úkor scenáristy nebo spoluscenáristů, producentů a technického týmu. Tato vize je zpochybňována a od 90. let vnímána jako odmítnutá, zejména francouzsko-americkým kritikem Noëlem Burchem, který ji hodnotí jako příliš omezenou a jedinečně zaměřenou na formu.
V Německu je film d „auteur zastoupen zejména hnutím Nového německého filmu (Rainer Werner Fassbinder, Werner Herzog, Wim Wenders atd.). Režisér podle nich musí ve své tvorbě označit svou vizi a svůj styl stejným způsobem jako spisovatel v oboru literatura: je to metafora „kamerového pera“. Film proto musí být považován spíše za dílo autora než za jednoduchý zábavní produkt vyrobený hollywoodskou „továrnou na sny“. Termín „autor“ se dnes používá v Angličtina k určení režisérů, kteří mají svůj vlastní styl nebo osobitou vizi.
Ve Spojeném království se myšlenka filmu d „auteur zrodila také v padesátých letech minulého století s kritiky a tvůrci recenze Sequence , obdivovatel díla Jeana Viga a Jacquese Préverta a blízký gen Jeunes s en colère. Karel Reisz, Lindsay Anderson a Tony Richardson, zakladatelé Free cinema, vyzývají k opětovnému založení kina, které je v rozporu s konvenčním zpracováním většinové britské produkce. Produkce z toho odvozené chtějí být autentičtější, jedinečnější a ukotvené v určité sociální realitě. Když bylo v roce 1956 spuštěno bezplatné kino, Reisz prohlásil: „Pracujeme mimo obvyklý rámec tohoto odvětví a máme společné sociální problémy, které se snažíme vyjádřit v našich filmech.“ Auteur je tedy nezávislý tvůrce označený za své odhodlání a ostrost svého pohledu na společnost.
Ve východní Evropě někteří mladí autoři, uznávaní v mezinárodní sféře pro svůj inovativní styl nebo přesnost svého sociálního pozorování, se začalo objevovat v 60. letech s dočasným utišováním vládnutí v některých komunistických státech a relativním uvolňováním cenzurních výborů (Nová československá vlna, Nové polské kino atd.).
Ve Spojených státech na na konci šedesátých let se filmaři nové generace seznámili s konceptem autorství, jak jej definoval Truffaut, a těšili se z finanční krize ve velkých studiích, aby zde převzali moc a dostali se do středu koncepce a produkce filmů, postavení, o které byli dříve zbaveni. Režiséři Nového Hollywoodu poté požadují úplnou autoritu nad kinematografickými díly, u nichž formovali umělecké hledisko. Tímto způsobem se pokusili potvrdit soudržnost svého stylu.
V Dánsku v 90. letech 20. století tvůrci Dogme95 podnikli radikální proces znovuzaložení filmu d “auteur.