Dopravní infrastruktura, stav průmyslových vztahů, započítána byla také účinnost bezpečnostních a pohotovostních služeb a náchylnost k přírodním katastrofám.
„Extrémně“ rizikové země – nejvyšší kategorie – zahrnovaly pouze 14 zemí (převážně zahrnujících Afriku a Střední východ): Afghánistán, Jemen, Sýrie, Libye, Mali, Somálsko, Jižní Súdán a Středoafrická republika, spolu s částmi Nigérie, Konžské demokratické republiky, Ukrajiny, Pákistánu, Iráku a Egypta.
Tato nebezpečná horká místa se chlubila neexistující vládní kontrolou a bezpráví na velkých územích, „vážná hrozba násilných útoků ozbrojených skupin zaměřených na cestující a mezinárodní zmocněnce,“ sotva fungující vláda a dopravní služby. Nemluvě o tom, že velké části zemí jsou podle studie nepřístupné cizincům.
Mezi země s nízkým rizikem mezitím patřily USA , Kanada a většina Evropy, zatímco skandinávské národy představovaly nejvyšší počet „bezvýznamných“ rizikových národů – nejbezpečnější označení.
Mapa také hodnotila lékařskou bezpečnost národů (pokud jde o pracovní podmínky) před pandemií koronaviru s „velmi vysoce rizikovými“ zeměmi, včetně Venezuely, Nigeru, Libye, Somálska, Jižního Súdánu, Eritreje, Jemenu, Burkina Faso, Guinea, Sýrie, Afghánistán a Irák. „Nízkým“ rizikem byla mimo jiné Velká Británie, západní Evropa, USA, Kanada a Jižní Afrika.
Tato hodnocení vycházela z různých faktorů, od infekčních onemocnění až po zátěžové faktory prostředí a úroveň záchranné lékařské služby.
Lékařská označení posunula postpandemii, přičemž pouze čtyři země dosáhly v oblasti podnikání nejnižších rizik omezení způsobená COVID: Tanzanie, Nový Zéland, Nikaragua a Špicberky.
Zaokrouhlením prostředku na „střední“ riziko pro zaměstnance byly mimo jiné USA, Brazílie a Indie, zatímco Rusko a Afghánistán se umístily mezi „vysoce rizikové“ národy.
Pouze jeden národ – Gruzie – byl kategorizován jako „velmi vysoké“ riziko, jak je definováno vážně omezeným nebo dokonce neexistujícím obchodním provozem s pouze základními službami fungujícími na plný výkon, podle grafu.