Kniha Přísloví
Přísloví je antologie sbírek výroků a pokynů. Mnoho výroků a možná i některé pokyny byly složeny v monarchickém období (od konce jedenáctého do počátku šestého století). Úpravy celé knihy byly provedeny v raném postexilickém období, podle názoru většiny učenců; v té době kapitáni. Jako úvod by bylo přidáno 1–9. Je sporné, zda materiál pocházel z královských zákoníků (jak naznačuje 25: 1) napodobujících běžné literární žánry, nebo zda vznikl mezi kmenovými staršími vštěpujícími tradiční způsoby. Původ materiálu si však nemusí představovat ani scénář, ani scénář. Lidová moudrost a postřehy jistě mohly být rozpracovány a znovu vyjádřeny učenými písaři: „Co se často myslelo, ale není to tak dobře vyjádřeno.“ (Alexander Pope). Není pochyb o tom, že Přísloví jsou sofistikovanou literaturou od talentovaných spisovatelé, kteří získávají čtenáře svým působivým portrétem moudrosti a vyzývají je, aby viděli život znovu, „moudře“, prostřednictvím své vtipnosti, originality a chytrého pozorování.
Primárním účelem knihy je naučit moudrosti, nejen pro mladé a nezkušené (1: 2–4), ale také pro pokročilé (1: 5–6). Moudrost na starověkém Blízkém východě nebyla teoretické znalosti, ale praktické znalosti. Klenotníci, kteří brousili drahé kameny, byli moudří; králové, kteří učinili svou nadvládu pokojnou a prosperující, byli moudří. Moudří by také mohl být v každodenním životě, když věděl, jak úspěšně žít (mít prosperující domácnost a žít dlouhý a zdravý život) a bez problémů v Božím vesmíru. Nakonec moudrost neboli „zdravé vedení“ (1: 5) směřuje k utváření charakteru.
Na starověkém Blízkém východě lidé předpokládali, že moudrost patří bohům, kteří byli moudří kvůli své božství; lidské bytosti potřebovaly, aby jim bohové poskytli moudrost. Stvořitelské účty sousedních kultur zobrazují stvoření ve dvou fázích. V první fázi žili lidské bytosti jako zvířecí existence bez oblečení, psaní nebo kralování (řádná správa věcí veřejných) V průběhu času si bohové uvědomili, že tak nízký stupeň existence způsobil, že lidská rasa byla nedostatečná jako jejich služebníci, a tak tuto rasu obdařili „moudrostí“, která spočívala v kultuře (např. Vladařství) a řemeslech (např. Znalost schopnost tkat). Taková moudrost povýšila rasu na „lidskou“ úroveň a učinila z nich účinné služebníky bohů. Kromě toho byla božská moudrost zprostředkována lidským bytostem prostřednictvím pozemských institucí – krále, zákoníků (kteří vytvářeli moudré spisy) a hlav rodin (otců) Tito tradiční prostředníci se objevují v Příslovích: kniha je připisována králi Šalamounovi a králové jsou s úctou zmiňováni jako pilíře společnosti (např. 16: 12–15); spisy jsou zdrojem moudrosti (1: 1– 7); otec vyučující svého syna je hlavním paradigmatem výuky. Přísloví se však od ostatních knih moudrosti liší tím, že se soustředí na samotnou moudrost, zachází s ní jako s prakticky nezávislou entitou a zosobňuje ji jako atraktivní ženu. Další knihy vyzývají čtenáře, aby vykonávají moudrá jednání, ale Přísloví je vybízí, aby hledali moudrost sami, a vykresluje moudrost jako ženu hledající lidské bytosti jako učedníky a společníky.
Kapitoly 1–9 představují knihu a upozorňují na samotnou moudrost a její přirozenou hodnotu ra než nabádat ke konkrétním moudrým činům. Kapitoly zosobňují moudrost jako žena a kreslí rozšířenou analogii mezi hledáním manželky nebo založením a udržováním domu (držení) a hledáním moudrosti. Kolekce následující kap. 9 se skládají převážně z nezávislých dvouřádkových výroků, přičemž svůj často nepřímý nebo paradoxní význam dávají pouze čtenářům, kteří o nich chtějí uvažovat. Reflektovat výroky je možná to, co chaps. 1–9 znamená žít s moudrostí a bydlet v jejím domě.
Kniha Přísloví může dnes významně přispět ke křesťanům a Židům. Nejprve klade důraz na moudrost nad výkonem jednotlivých moudrých činů. Hledat moudrost nade vše je základní volbou a způsobem života. Za druhé, zobrazuje úkol naplněný překážkami. Existují muži a ženy, kteří nabízejí náhradu za skutečnou věc; rozlišování je vyžadováno. Za třetí, kniha učí, že získávání moudrosti je jak lidským úkolem, tak božským darem. Kázeň se může připravit na přijetí, ale nemůže si vzít tak božský dar. Za čtvrté, moudrost je na světě, ale není to zřejmé lidem, kteří jsou zcela dohnáni každodenními činnostmi. Pokyny a aforismy této knihy mohou uvolnit mysl, aby viděla nové věci. Křesťané uvidí v personifikovaných aspektech moudrosti Ježíše Krista, o kterém věří, že je to božská moudrost posílaná k tomu, aby lidem poskytla pravý a plný život. Přesto má Přísloví univerzální rozměr, protože v jeho pozornosti lidské zkušenosti vytváří spojení se všemi lidmi dobré vůle.
Žánry a témata Přísloví pokračovaly v Sirachu, Moudrosti Šalomounově a v pozdějším Pirqe Abot (Výroky otců), pojednání v Mišně, které se stalo předmětem komentáře v Abot de Rabín Nathan. Nový zákon viděl Ježíše jako učitele moudrosti a použil tradici zosobněné moudrosti chlapců. 2 a 8, aby vyjádřili svou inkarnaci. Jamesův dopis je pokyn připomínající pokyny v Příslovích. Tradice moudrosti ovlivnily evangelia Matouše a Lukáše prostřednictvím společného zdroje (viz např. Mt 11: 25–27 a Lk 10: 21–22, které, jak se zdá, odvozují jazyk jejich otce-syna alespoň z části od rodičovského jazyk přísloví). Evangelium podle Jana považuje Ježíše za vtělenou moudrost, která sestoupila z výsosti a nabízí lidem život a pravdu a činí z nich učedníky, což se do značné míry odráží v Příslovích 1–9. V pozdějším judaismu si hebrejské etické závěti, ve kterých rodiče předávají svým dětem svou moudrost, vypůjčují ze žánru výuky.
Zdá se, že původní publikum pokynů a výroků bylo mužské. Otec oslovuje svého syna, manželství hledá ženu, úspěchem je často služba králi nebo efektivní hospodaření. Samotná kniha však rozšiřuje tradiční publikum mladých lidí (1: 4) o starší, zkušenější lidi (1: 5). Rozšiřuje jazyk otce a syna zmínkou o matce a obecně zahrnuje výroky o lidské zkušenosti. Otec, který učí svého syna, se stává vzorem pro kohokoli, kdo učí způsob života jiné osobě. Kanonický proces dále podporoval takovou inkluzivitu, protože Přísloví se stala součástí Bible, která se týká celého Izraele.
Kniha Přísloví má devět částí:
I. Název a úvod (1: 1–7)
II. Pokyny rodičů a ženské moudrosti (1: 8–9: 18)
III. První šalamounská sbírka rčení (10: 1–22: 16)
IV. Sayings of the Wise (22: 17–24: 22)
V. Další výroky moudrých (24: 23–34)
VI. Druhá Solomonova sbírka, shromážděná za krále Ezechiáše (25: 1–29: 27)
VII. Sayings of Agur a další (30: 1–33)
VIII. Výroky krále Lemuela (31: 1–9)
IX. Báseň o ženě hodnoty (31: 10–31)