Obecná charakteristika
Liberalismus je odvozen od dvou souvisejících rysů západní kultury. Prvním je zaujetí Západu individualitou ve srovnání s důrazem ostatních civilizací na status, kastu a tradici. Po většinu historie byl jedinec ponořen a podřízen svému klanu, kmeni, etnické skupině nebo království. Liberalismus je vyvrcholením vývoje v západní společnosti, který vedl k pocitu důležitosti lidské individuality, osvobození jednotlivce od úplné podřízenosti skupině a uvolnění těsného držení zvyku, práva a autority. V tomto ohledu znamená liberalismus emancipaci jednotlivce. Viz také individualismus.
Liberalismus také vychází z praxe kontradiktornosti v evropském politickém a ekonomickém životě, což je proces, v němž institucionalizovaná soutěž – jako je soutěž mezi různými politickými stranami ve volebních soutěžích, mezi stíháním a obrana v konkurzním řízení nebo mezi různými výrobci v tržní ekonomice (viz monopol a konkurence) – vytváří dynamický společenský řád. Adversarial systémy byly vždy nejisté, a trvalo dlouhou dobu, než se víra v kontradiktornosti vynořila z tradičnějšího pohledu, vysledovatelného alespoň k Platónovi, že stát by měl být organickou strukturou, jako je úl, ve kterém různé sociální třídy spolupracují tím, že plní odlišné, ale doplňkové role. Víra, že konkurence je podstatnou součástí politického systému a že dobrá vláda vyžaduje energickou opozici, byla ve většině evropských zemí na počátku 19. století stále považována za podivnou.
Základem liberální víry v kontradiktornost je přesvědčení že lidské bytosti jsou v zásadě racionální stvoření schopná urovnat své politické spory prostřednictvím dialogu a kompromisu. Tento aspekt liberalismu se stal obzvláště prominentním v projektech 20. století zaměřených na eliminaci války a řešení sporů mezi státy prostřednictvím organizací, jako je Společnost národů, Organizace spojených národů a Mezinárodní soudní dvůr (Světový soud).
Liberalismus má úzký, ale někdy nepříjemný vztah k demokracii. Ve středu demokratické doktríny je víra, že vlády odvozují svoji autoritu od populárních voleb; na druhé straně se liberalismus primárně zabývá rozsahem vládní činnosti. Liberálové si tedy často dávali pozor na demokracii kvůli obavám, že by mohla vyvolat tyranii většiny. Dalo by se tedy rázně říci, že demokracie se stará o většiny a liberalismus o nepopulární menšiny.
Stejně jako ostatní politické doktríny je i liberalismus velmi citlivý na čas a okolnosti. Liberalismus každé země je jiný a v každé generaci se mění. Historický vývoj liberalismu v posledních staletích byl posunem od nedůvěry k moci státu z důvodu jeho zneužití, k ochotě využít vládní moc k nápravě vnímaných nerovností v rozdělování bohatství vyplývajících z hospodářské soutěže —Vlastnosti, které údajně připravují některé lidi o rovnou příležitost svobodně žít. Rozšíření vládní moci a odpovědnosti, o které usilovali liberálové ve 20. století, bylo zjevně proti kontrakci vlády obhajované liberály o století dříve. V 19. století liberálové obecně tvořili stranu podnikání a podnikatelskou střední třídu; po většinu 20. století s větší pravděpodobností usilovali o omezení a regulaci podnikání, aby poskytli více příležitostí pro dělníky a spotřebitele. V obou případech však byla inspirace liberálů stejná: nepřátelství vůči koncentracím moci, které ohrožují svobodu jednotlivce a brání mu v realizaci jeho plného potenciálu, spolu s ochotou znovu přezkoumat a reformovat sociální instituce ve světle nové potřeby. Tato ochota je zmírněna averzí k náhlým kataklyzmatickým změnám, což liberála odradí od radikálu. Právě tato dychtivost přivítat a povzbudit užitečné změny odlišuje liberála od konzervativce, který věří, že změna bude přinejmenším stejně pravděpodobně mít za následek ztrátu jako zisk.