Jak zde Shakespeare prezentuje Lady Macbeth?
V této scéně se charakterizace Lady Macbeth používá k tomu, aby hra pokračovala v neustálém zvyšování napětí. Napětí z této pasáže zvyšuje skutečnost, že monolog Lady Macbeth po odchodu posla je pronesen v ukradené chvíli klidu, než začne akce a fretful dialog. Je to pro ni prchavá příležitost zvážit své vlastní pocity a reakce na rozvíjející se události, než Macbeth vstoupí se slabostmi, které nevyhnutelně vyžadují její „sklon“. Tento časový tlak odpovídá za nápadně zhuštěnou povahu monologu. Za pouhých 17 řádků se divákům nabízí hustá řada obrazů, které hovoří o vlastních složitostech Lady Macbeth, rozporech a svědění úzkosti z bezbožných činů, kterých se ona a její manžel chystají spáchat.
Úvodní obrázek monologu – kvákající havran – je výmluvný. Pták má nejen sdružení nemocných znamení, ale byl také známý tím, že pojídal rozpadlé maso padlých vojáků na bojištích, což úzce souvisí s myšlenkou, že Macbethové – a zejména lady Macbethová – jsou zlověstný parazitický pár živící se životy ti mocnější a benevolentnější než oni sami.
Tato myšlenka se opakuje (ale s argumentem v jiném směru), když Lady Macbeth volá o pomoc „duchy“; v některých ohledech hledá to, aby se její vlastní tělo rozložilo. Požádala temné agenty, aby „přišli“ a zbavili ji ženskosti, „uvolnili“ její tělo pomocí řady uvedených imperativů, které předznamenávají přesvědčovací techniky, které následně použije na Macbetha ke konci scény.
Ale poté, co vyzvala zlovolnou přítomnost, aby pomohla rozložit její tělo, nechce zůstat v bezpohlavním, fyzicky oslabeném stavu. Chce také být rekonstituována a přetvořena jako tvrdá a obrněná bytost jako její manžel válečník; jako příšerná bytost s nepřirozeně zahuštěnou krví a prsy, které produkují smrtící jedovatou „žluč“.
To, že Lady Macbeth vyzývá mystické vnější síly, aby jí pomohly s touto transformací, stojí za to vyslýchat také ze dvou důvodů. Za prvé, jasně dává váhu čtení postavy, která je čtvrtou čarodějnicí, jejíž řeč zde má zaklínadlové rytmy, které jí propůjčují zřetelně nadpřirozenou kvalitu. Zadruhé, tato žádost o podporu ostatních možná odhaluje pocit nedostatku pod povrchem odvážně zajištěné zlomyslnosti Lady Macbeth: Lady Macbeth „přirozeně“ nedisponuje horlivostí a zlem nutným k uskutečnění jejího plánu, a proto musí hledat moc „Murthových“ ministrů prstenů „, aby jí s tím pomohli.
Alternativně, místo toho, abychom doslova interpretovali žádosti Lady Macbeth o temnou pomoc, můžeme je vidět jako metaforičtější promluvy: řeč je, ve skutečnosti jakýsi druh „řeči“ zaměřený na sebe a navržený tak, aby podkopal ty nejjemnější náznaky „výčitek svědomí“, jaké mohla cítit. Jedná se o okamžik sebevzbuzení, které má pomoci posílit a „ztuhnout“ nejzavrženější části její postavy.
V této pasáži se hemží obrazy temnoty: „temná … neviditelná … hustá noc … slabá … nejhezčí kouř“, vše jasně znělo s touhou lady Macbethové, aby její provinění prošlo neviditelným zvědavýma očima. Tyto obrazy slouží jako protějšek Macbethovy průhlednosti – jeho otevřené tváře, kde „muži mohou číst podivné věci“ bez jakýchkoli potíží. Tyto narážky s sebou samozřejmě nesou zjevné asociace nečistého záměru a zla. V tomto případě ale také odrážejí potřebu Lady Macbeth skrýt a skrýt svou vlastní slabost a pochybnosti před sebou a od Macbeth. S ohledem na takové čtení, když Macbeth vstoupí a Lady Macbeth mu poskytne pečlivé pokyny, jak dissemble, její poučení o kontrole vzhledu, aby se zajistilo, že se vina neprojeví, je pro ni tolik jako pro Macbeth.