Panafrikanismus je přesvědčení, že lidé afrického původu mají společné zájmy a měli by být sjednoceni. Historicky panafrikanismus často získal podobu politického nebo kulturního hnutí. Existuje mnoho druhů panafrikanismu. V nejužším výkladu si panafričané představují jednotný africký národ, kde mohou žít všichni lidé africké diaspory. Obecněji řečeno, panafrikanismus je sentiment, že lidé afrického původu mají mnoho společného, což je skutečnost, která si zaslouží pozornost a dokonce oslavu.
Panafričenské myšlenky začaly kolovat nejprve v polovině – 19. století ve Spojených státech vedené Afričany ze západní polokoule. Nejdůležitějšími raně panafrikáři byli Martin Delany a Alexander Crummel, oba afroameričané, a Edward Blyden, západoindický.
Tyto rané hlasy pro panafrikány zdůrazňovaly společné rysy mezi Afričany a černochy v Spojené státy. Delany, který věřil, že černoši nemohou spolu s bílými prosperovat, prosazoval myšlenku, že by se afroameričané měli oddělit od Spojených států a vytvořit si vlastní národ. Crummel a Blyden, oba současníci Delany, si mysleli, že Afrika je tím nejlepším místem pro tento nový národ. Motivováni křesťanskou misionářskou horlivostí věřili, že Afričané v Novém světě by se měli vrátit do své vlasti a obrátit a civilizovat tamní obyvatele, což je praxe, o kterou se již pokusili různí evropští misionáři.
Ačkoli myšlenky Delanyho , Crummel a Blyden jsou důležití, skutečným otcem moderního panafrikanismu byl vlivný myslitel WEB Du Bois. Po celou dobu své dlouhé kariéry byl Du Bois zastáncem studia africké historie a kultury. Na počátku dvacátého století byl nejvýznamnějším z mála vědců, kteří studovali Afriku. Jeho prohlášení z přelomu dvacátého století, že „problém dvacátého století je problém barevné linie“, bylo učiněno s ohledem na panafričenské nálady.
Mezi důležitějšími Panafričtí myslitelé prvních desetiletí 20. století byl jamajský černý nacionalista Marcus Garvey. V letech po první světové válce prosazoval Garvey příčinu africké nezávislosti a zdůrazňoval pozitivní atributy kolektivní minulosti černochů. Asociace Universal Negro Improvement Association (UNIA) se chlubila miliony členů, představovala si a poté plánovala návrat „zpět do Afriky“. Garvey’s Black Star Line, přepravní společnost založená částečně pro přepravu černochů zpět do Afriky a pro usnadnění globálního černého obchodu, byla nakonec neúspěšná.
Přes jejich původ mimo USA byli takoví panafričtí myslitelé čerpali mnoho ze svých nápadů z afroamerické kultury. James a Padmore dále po významnou dobu pobývali ve Spojených státech. Mezi těmito intelektuály a afroameričany proběhla výměna názorů o Africe a národech afrického původu, přičemž Afroameričané se ujali vedení. V mnoha ohledech to byla černá atlantická intelektuální komunita. Zejména na Senghora a Césaireho měl velký vliv Du Bois a několik harlemských renesančních spisovatelů, zejména radní Cullen, Langston Hughes a Claude McKay.
Koncem 40. let afroamerické intelektuální vedení hnutí ustoupil a do čela se nyní dostali Afričané. Částečně to bylo způsobeno levicovými nebo komunistickými sympatiemi mnoha obhájců afroameričanů, protože na konci 40. a počátku 50. let byly Spojené státy uprostřed červeného zděšení, kdy byli Američané s komunistickou příslušností nebo sympatiími aktivně pronásledováni a stíhán. Nejdůležitější postavou tohoto období byl Kwame Nkrumah z Ghany, který věřil, že evropská koloniální vláda Afriky by mohla být uhasena, kdyby se Afričané mohli politicky a ekonomicky sjednotit. Nkrumah pokračoval v čele hnutí za nezávislost v Ghaně, které se uskutečnilo v roce 1957. Mnoho Afroameričanů tento vývoj v Africe povzbudilo.
Panafričenské kulturní myšlení se znovu objevilo s obnovenou silou ve Spojených státech. na konci 60. a 70. let jako jeden z projevů hnutí Black Power. Na začátku sedmdesátých let bylo pro afroameričany poměrně běžné zkoumat jejich africké kulturní kořeny a osvojit si africké formy kulturní praxe, zejména africké styly oblékání.
V následujících desetiletích snad nejvýznamnější proud myšlenek kterou lze nazvat panafričanem, bylo afrocentrické hnutí podporované takovými černými intelektuály, jako je Molefi Asante z Temple University, Cheikh Anta Diop ze Senegalu, americká historička Carter G. Woodsonová a Maulana Ron Karenga, tvůrce Kwanzaa. Se svými kořeny v šedesátých letech získal afrocentrismus ve Spojených státech zvláštní popularitu během osmdesátých let.Hnutí zdůrazňuje africké způsoby myšlení a kultury jako korekci dlouhé tradice evropské kulturní a intelektuální nadvlády.