Abstrakt
Úvod. Zdá se, že postambulační otok ruky (PAHS) je v běžné populaci běžný. V lékařské literatuře je jen málo zmínek. Cílem bylo (1) určit prevalenci; (2) porovnat pohlaví a věkové skupiny; (3) zjistit, zda jsou majitelé a chodci psů více či méně náchylní. Materiály a metody. Bylo provedeno 1009 semirandomly průzkumů od chodců. Byl posouzen věk, pohlaví a vlastnictví psa. Diskutovali jsme mezi majiteli psů o tom, zda chodí se psem pravidelně, zda si po chůzi nevšimnou oteklých rukou, a pokud ano, zda otok zmizí během 24 hodin nebo přetrvává. Výsledek. 699 žen a 410 mužů, z nichž 28,9% žen, ale pouze 16,3% mužů uvedlo PAHS (𝑃 < 0,001). Překvapivě byli ti s otokem statisticky mladší než ti bez (49,2 oproti 52,8 let, 𝑃 = 0,003) a majitelé psů hlásili otok s větší pravděpodobností než majitelé (28,1% oproti 21,7%; 𝑃 = 0,015). Pokud jde o přetrvávající otok, bylo to pozorováno u dvojnásobného procenta žen než u mužů (13,3 oproti 6,5%) a mělo to tendenci zahrnovat starší subjekty (54,0 oproti 48,8 let), ale bez statistického rozdílu významnosti. Závěry. PAHS je relativně běžný jev, který se zdánlivě častěji vyskytuje u žen.
1. Úvod
Ve vědecké literatuře je popsána řada příčin izolovaného, jednostranného nebo bilaterálního, generalizovaného otoku rukou. Patří mezi ně syndrom karpálního tunelu, syndrom hrudního vývodu, reflexní sympatická dystrofie, Raynaudův fenomén a nemoc, sklerodermie, nádory, záření, chirurgie a trauma. Mezi intravenózně závislými na drogách byl vytvořen pojem „syndrom nafouklé ruky“. Zdá se však, že žádný z těchto základních stavů nevysvětluje idiopatické generalizované otoky rukou, které se v běžné populaci klinické kliniky běžně vyskytují a které mohou být vysilující, přinejmenším v některých.
Pro tuto studii jsme měli několik jednoduchých cílů: (1) zjistit, jak časté je generalizované post-ambulantní otoky rukou – tzv. „syndrom velké ruky“ – v populaci jednotlivců účastnících se programu procházek jednou měsíčně prostřednictvím místních parků; (2) porovnat muže a ženy a různé věkové skupiny, pokud jde o prevalenci syndromu velké ruky; (3) zjistit, zda jsou chodci psů náchylnější k tomuto stavu než chodci bez psů. Jedním z důvodů třetího cíle bylo zjistit, zda je aktivita chůze při držení vodítka více či méně pravděpodobná, že způsobí pooperační otok ruky.
2. Materiály a metody
Před náborem subjektu byl protokol studie schválen etickou radou Institutu pro ortopedii a zdraví v São Paulu. V rámci prospektivní polorandomické studie byli jednotlivci účastnící se cvičebního programu pro procházky v komunitním parku se 3 místy požádáni o účast v krátkém průzkumu prováděném osobně. Každý měsíc organizuje Institute of Orthopedics and Heath of São Paulo, nezisková organizace, která má za cíl vzdělávat širokou veřejnost v oblasti údržby a prevence nemocí, sponzoruje rozhlasový program a jednodenní procházku v místních parcích v celé metropolitní oblasti São Paulo. Nábor pro studii byl prováděn prostřednictvím programu pěší akce, prostřednictvím rozhlasových oznámení, rozhovorů s osobními parky a náboru na třech zúčastněných klinikách. Všechny rozhovory probíhaly v portugalštině, národním jazyce Brazílie. Jedinými požadavky na způsobilost byly (1) věk > 10 let; 2) účast na jednodenní chůzi; 3) umět rozumět portugalsky a mluvit s nimi na úrovni považované za přiměřenou pro účast v průzkumu nebo mít k dispozici kompetentního překladatele; a (4) ochotni poskytnout informovaný, písemný souhlas.
Primárním cílem celkové studie bylo posoudit prevalenci vlastnictví psa a pravidelné procházky se psy v Sao Paulu; současné vyšetřování post-ambulantního otoku ruky vyrostlo z našich pilotních vyšetřování tohoto programu, kdy několik subjektů uvedlo tento jev. V důsledku toho byli účastníci studie po poskytnutí informovaného písemného souhlasu požádáni o identifikaci (1) jejich věku a pohlaví; (2) pokud vlastnili psa a zda chodili se svými psy pravidelně ven; (3) zda si všimli otoku obou rukou po chůzi; pokud ano, bez ohledu na to, zda otok zmizel nebo přetrvával déle než 24 hodin. Otok byl způsoben odkazem na obtížnost, aby pěst odstranila prsteny a hodinky nebo náramek. Před zahájením studie byl průzkumový nástroj zkontrolován skupinou pracovníků pěší akce a třemi lékaři z Ústavu ortopedie a zdraví a byl považován za vhodný; poté to bylo testováno ve dvou předchozích, měsíčních jednodenních chůzích.
3.Statistická analýza
Primárním výsledkem současného vyšetřování byl podíl jednotlivců, kteří hlásili otok jedné nebo obou rukou. Jako první krok to bylo odhadnuto s 95% intervaly spolehlivosti, stejně jako procento mužů a žen s otoky rukou. Pro bivariantní inferenční analýzu byli ti s otoky a ti bez srovnáváni z hlediska průměrného věku, věkové skupiny, distribuce pohlaví a podílu majitelů psů a chodců, se Studentovým t-testem pro nepárové vzorky k analýze kontinuálních průměrů a Pearsonem analýza pro řadové a kategorické proměnné. Rovněž byli srovnáváni muži a ženy, stejně jako ženy s perzistentním versus přechodným otokem, opět pomocí Studentových t-testů a Pearsonovy analýzy 𝜒2, s výjimkou analýzy kategoriálních proměnných, kdy na buňku bylo méně než 5 subjektů, kdy Fisherova byl použit přesný test. Poměry kurzů s 95% mezními hodnotami spolehlivosti byly vypočteny pro srovnání mužů a žen, majitelů psů a nevlastníků a chodců a nechodců. Pro vícerozměrnou analýzu byl vytvořen model logistické regrese a testován s přítomností nebo nepřítomností otoku označeného jako závislá proměnná a věk, pohlaví, vlastnictví psa a to, zda osoba pravidelně chodila jako nezávislá; s logistickou analýzou prováděnou (1) zadáním, (2) předáním podmíněného a (3) zpětným podmíněným výběrem. Všechny testy byly dvoustranné a 𝑃 = 0,05 byla stanovena jako prahová hodnota pro statistickou významnost.
4. Výsledky
Z původního vzorku 1118 subjektů byly čtyři považovány za nezpůsobilé k další analýze kvůli chybějícím údajům o věku a pět kvůli chybějícím údajům o primárním výsledku – otok ruky – a pro konečnou analýzu bylo ponecháno 1009 subjektů (Stůl 1). Z nich 1009 bylo 699 žen (63,0%) a 410 mužů (37,0%). Věkové rozdělení výzkumného vzorku bylo 2,7% do 20 let; 27,6% ve věku 20–39 let; 32,5% 40–59; 29,8% 60–79; 7,4% 80 nebo starší. Muži byli statisticky mladší než ženy (47,2 vs. 54,6 let, resp .; 𝑃 < 0,001).
Z 269, kteří hlásili otoky rukou, chyběly údaje o 11 pro trvalé otoky; ze zbývajících 258 228 (88,4%) tvrdilo, že otok zmizel během hodiny nebo dvou po ukončení chůze a 30 (11,6%; 7,7, 15,5%) hlásilo přetrvávající otok (tabulka 3). Více než dvojnásobné procento žen než mužů hlásilo přetrvávající otoky (13,3 oproti 6,5%); ale kvůli malému počtu tento rozdíl nedosáhl statistické významnosti (𝑃 = 0,18 podle Fisherova přesného testu). Pacienti s trvalým otokem měli průměrně o více než 5 let více než ti bez (54,0 proti 48,8 let); ale opět tento rozdíl nedosáhl statistické významnosti (𝑃 = 0,10).
Po logistické regrese pomocí tří odlišných metod výběru proměnných (vstupní, podmíněný vpřed a zpětně podmíněný) zůstaly v každém ze tří finálních modelů dvě proměnné: pohlaví a věk (v každém modelu, 𝑃 = 0,001 nebo méně), přičemž ženy a mladší věk zvyšují pravděpodobnost hlášeného otoku (tabulka 4). Mezi majiteli psů byla chůze jednoho psa spojena se sníženou pravděpodobností otoku rukou u dvou ze tří modelů (oba při 𝑃 = 0,019).
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
5.Diskuse
Jak bylo uvedeno na začátku, existuje překvapivý nedostatek literatury dokumentující nebo pokoušející se vysvětlit relativně běžný fenomén generalizovaného idiopatického otoku ruky a žádný z nich nepopisuje postanitární otoky rukou. V našem vzorku 1009 jedinců ve věku od 11 do 92 let téměř každý čtvrtý (24,3%) jedinec hlásil poantimentální otok ruky a pravděpodobnost, že žena udává otok, byla dvakrát větší než u mužů. Tento rozdíl mezi ženami a muži byl patrný pouze u subjektů mladších 60 let; poté tato dvě pohlaví vykazovala téměř identickou prevalenci otoku rukou. Překvapivě ti, kteří hlásili otoky, byli v průměru o 3,5 roku mladší než jejich protějšky, což byl statisticky významný rozdíl. Toto zjištění se jistě jeví jako neintuitivní vzhledem k tomu, že závislé otoky se obecně s věkem zvyšují. Na druhou stranu osoby s přetrvávajícím otokem po 24 hodinách po ukončení chůze měly tendenci být o něco starší.
Dalším překvapivým zjištěním bylo, že majitelé psů hlásili otoky častěji než nevlastníci, ale tato proměnná zmizela na základě vícerozměrné analýzy naznačuje určitou interakci buď s pohlavím, nebo věkem subjektu. Majitelé psů, kteří tvrdili, že chodí pravidelně ven, měli menší pravděpodobnost hlášení otoku než ti, kteří uvedli něco jiného, což tvrdí, že pravidelné procházky snižují výskyt tohoto jevu. Jak již bylo řečeno, můžeme jen spekulovat o mechanismech za tímto otokem ruky. V jiných prostředích se otoky rukou přičítají sníženému žilnímu návratu z ruky, jako je to u syndromu karpálního tunelu, syndromu hrudního vývodu, sklerodermie a Raynaudovy choroby; také na předpokládanou autonomní dysfunkci. U intravenózních uživatelů drog mohou být ve hře oba mechanismy, první mechanismus kvůli poškození žil způsobenému opakovanou venepunkcí a oba mechanismy potenciálně související se samotnými drogami. U jednoho pacienta byl bezprostředně po akupunkturní léčbě hlášen nevysvětlitelný otok ruky, pravděpodobně související s určitým systémovým neurogenním účinkem. Jedinou navrhovanou teorii otoků rukou po pohybech byla Collins et al., Kteří navrhli, že za to může nesprávný pohyb paží, nutící přebytečnou tekutinu do rukou pomocí „odstředivé síly“, nebo alternativně metabolické rychlosti změněné cvičením.
Naše výsledky by zjevně neměly být považovány za definitivní. Za prvé, náš vzorek nebyl náhodně vybrán (subjekty si v podstatě vybraly samy) ani reprezentativní pro obecnou populaci (opět proto, že subjekty si všechny zvolily účast v konkrétní procházkový program). Sběr dat jsme omezili pouze na dvě demografické proměnné (věk a pohlaví) a několik dalších proměnných souvisejících s vlastnictvím psa. Nepokusili jsme se ověřit otok ruky vyšetřením; nepokusili jsme se ponořit do jiných potenciální mechanismy za otoky rukou, jako jsou související nemoci a léky. Můžeme říci jen to, že všichni naši jedinci byli dostatečně zdraví na to, aby se zapsali na procházky v komunitě událost.
Přesto jsou naše zjištění a skutečnost, že vědecká literatura tento problém prakticky zcela ignoruje, rozhodně důvodem k zamyšlení a zdá se, že je důvodem k dalšímu studiu tohoto relativně běžného a přesto zcela nevysvětleného jevu. .