Interpretace židovských zákonů
Mary Douglas ve své knize nabídla pravděpodobně nejsilnější výklad těchto zákonů Čistota a nebezpečí (1966). Navrhla, aby tyto pojmy poskvrnění byly pravidly oddělení, které symbolizují a pomáhají udržovat biblickou představu o odlišnosti Hebrejců od jiných společností. Ústředním prvkem v její interpretaci je, že každé z příkazů je předneseno příkazem být svatým. Toto rozlišení mezi svatostí a „ohavností,“ napsal Douglas, umožňuje, aby tato omezení dávala smysl: „Svatost znamená udržovat odlišné kategorie stvoření. Zahrnuje tedy správnou definici, diskriminaci a pořádek. “ Dietní zákony Leviticus a Deuteronomium jsou v tomto smyslu příkladem svatosti. Staří Hebrejové byli pastevci a zvířata s kopytními a žvýkacími kopyty jsou pro tyto lidi vhodnou potravou; Douglas proto tvrdí, že se stali součástí společenského řádu a byli domestikováni jako otroci. Prasata a velbloudi však nesplňují kritéria zvířat, která mohou pastevci konzumovat. V důsledku toho jsou vyloučeni z oblasti slušnosti a jsou považováni za „nečisté“. Lidé, kteří jedí jídlo, které je nečisté a „není na místě“, jsou sami nečistí a je jim zakázáno přibližovat se k chrámu.
Existuje však další rozměr stravovacích zvyků zakotvených v Tóře. Kromě vyjádření izraelské samostatnosti jako národa – jehož členství bylo připisováno právem prvorozeného – izraelské potravinové zvyky odrážely také jejich vnitřní rozdělení, která byla podobná castelům a byla zděděna. Ačkoli se pravidla oddělení vztahovala především na kněze, měla dopad i na zbytek populace. Knězovo přirozené oddělení od obyčejných Izraelitů bylo symbolizováno předpisem, že se musí více než kdokoli jiný vyhýbat nečistotám. Neměl pít víno ani silný nápoj a před bohoslužbou v chrámu si musel umýt ruce a nohy. V předpisech Tóry je výslovně uvedeno, že nabídka posvěcuje každého, kdo se jí dotkne. Kněží byli často jedinými lidmi, kteří to mohli konzumovat.
Tato pravidla symbolizující kastelářskou samostatnost kněžské skupiny také potvrdila daňový systém, který jim prospívá, formulovaný v podobě obětí, obětí a desátků. Náboženská racionalizace zdanění je v hebrejské Bibli ilustrována obřadem „prvotiny“. Ovocné stromy měly žít svým vlastním životem a po výsadbě měly zůstat po tři roky neořezané. Jejich plody však nemohly být užil si to okamžitě: Bůh musel dostat svůj podíl na obřadech prvního ovoce. Tyto první plody představují celek a v nich je soustředěna celá síla sklizně – která je Boží. Oběť je soustředěna kolem myšlenky prvního – obětování ovoce. Jeho racionalizace spočívala v tom, že všechno patřilo Bohu; ústředním bodem oběti je posvěcení oběti nebo její odevzdání Bohu. Nejbezprostřednějším účelem bylo sloužit jako forma zdanění kněží; pouze oni byli považováni za dostatečně svaté, aby se toho zmocnili.