Zkušený právník, mocný řečník a vlivný pamfletista, raně americký hasič James Otis měl cestu slovy (v roce 1761 vymyslel frázi „domovem člověka je jeho hrad“) jeho inspirativní pěthodinový útok na žádost o pomoc, který dal britským koloniálním úředníkům volnou ruku při hledání důkazů o pašování), ale je nepravděpodobné, že by dotyčné prohlášení skutečně učinil. Zjevně to byl William Tudor, mladší životopisec Johna Adamse z počátku 19. století, který tuto frázi připsal Otisovi a napsal: „Z energie, s níž naléhal na tuto pozici, že zdanění bez zastoupení je tyranie, se stalo v ústech každého obyčejnou zásadou.“ Ať už Otis tuto slavnou zásadu vytvořil či nikoli, není pochyb o tom, že byl energickým a častým zastáncem logiky a sentimentu v jeho kořenech.
Tato zásada byla reakcí na zavedení série divoce nepopulárních daní pro americké kolonie v polovině 18. století britskou korunou po více než století zdravého zanedbávání. Zákonem o cukru (1764) a zákonem o známkách (1765) se britská vláda snažila shromáždit příjmy od svých kolonií, aby pomohla zaplatit za jejich obranu britskými jednotkami v důsledku drahé francouzské a indické války a obnovit imperiální autoritu. Mnoho kolonistů, kteří nebyli zdaněni, spokojeni s vládou svých vlastních zákonodárných sborů a nebyli zastoupeni v parlamentu v Londýně, se uzdravilo. Ve své brožuře Práva britských kolonií prosazovaná a prokázaná (1764) Otis tvrdil, že bez udělení mandátů americkým koloniím v parlamentu neměl tento orgán právo je zdaňovat. Dále napsal, že „Zdá se mi, že samotný daňový akt vykonaný nad těmi, kteří nejsou zastoupeni, je zbavuje jednoho z jejich nejdůležitějších práv.“