„Kdo bojuje s příšerami, měl by se dívat na to, aby se sám nestal příšerou. A pokud se díváte dlouho do propasti, propast do vás také hledí. “
– Friedrich Nietzsche
Slyším ozvěnu.
Za posledních pět měsíců doufali odpůrci prezidenta další skandál ukončí jeho kariéru. I zdání jednoho dalšího by stačilo. Mají pravdu. Díky neustálému zkoumání všeho, co prezident Donald Trump udělal nebo neudělal, byla jeho administrativa nefunkční jakýmkoli běžným standardem.
Fanoušci Trumpa tvrdí, že toto pronásledování je trvalým aktem atentátu na postavu. I kdyby tomu tak bylo, bušení funguje. Trump je nejpopulárnějším novým prezidentem mého života, i když vyhrál primární GOP tím, že do života vnesl frustraci a hněv.
Pokud to zní povědomě, dlužím vám určitou vděčnost. Jste alespoň mým příležitostným čtenářem.
Tyto první odstavce jsou lehce revidovány ze sloupce o nenávisti Hillary Clintonové během její kampaně proti Trumpovi z 3. září. Zde je relevantní část originálu:
„Republikáni po čtvrt století věřili, že další skandál ukončí Clintonovu kariéru. I zdání jednoho dalšího by stačilo. Měli pravdu. Nonstop vyšetřování všeho, co Clinton udělala nebo neudělala, ji učinilo nevhodnou – podle jakéhokoli běžného standardu.
„Clintonovi fanoušci tvrdí, že toto pronásledování je trvalým aktem atentátu na postavu. I když to tak bylo, bušení fungovalo. Clinton je nejpopulárnější hlavní kandidát na stranu za mého života – kromě jednoho, který vyhrál primární GOP tím, že vnáší do života veškerou frustraci a hněv. “
Hodně ze zbytku tohoto znění z doby před devíti měsíci lze přesně opakovat. Například jsem tehdy citoval staré rčení, že „držet se hněvu je jako pít jed a očekávat, že druhá osoba zemře.“ Pak tu bylo další staré rčení, že prvním krokem k porážce je pohrdání vaším nepřítelem.
Nikdo, kdo si přečte tento prostor i občas, si mě nemůže mýlit s fanouškem, podporovatelem nebo dokonce sympatizantem prezidenta. Často a upřímně opovrhuji jeho vůdcovskou schopností a zpochybňuji jeho loajalitu k zemi. K těmto názorům jsem však dospěl chladně.
Jako politický spisovatel jsem za posledních osm let viděl nějaké ošklivé věci: photoshopované obrázky prezidenta Baracka Obamy lynčovaného nebo vyzdobeného v oděvu čarodějnice včetně kost přes nos. Nemohu si však vzpomenout na jediný případ, kdy nějaký mírně slavný komiks zvedl falešnou, krví zalitou podobu jeho useknuté hlavy, jak se nedávno stalo ohledně Trumpa.
Toto je druh nenávisti, který může vést k víře v cokoli, pokud je to špatné. Je to ten druh nenávisti, který odpuzuje lidi, kteří to nepociťují, a mnoho těch, kteří to cítí.
V nenávisti je velké nebezpečí, i když si myslíte, že si to zaslouží. Například existuje staré rčení, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Toto rčení je falešné. Nepřítel mého nepřítele a já máme něco společného, ale nenechám své nepřátele, aby si vybrali mé přátele. Předpokládejme, že nepřítel mého nepřítele je had. Pokud svého nepřítele dost nenávidím, možná bych si toho nevšiml.
Podívejte se, kam nenávist vůči Clintonovi vede Republikánskou stranu. Listopadové vítězství GOP bylo jako invaze do Zahájil Irák. Každé vítězství bylo skvělým úspěchem, který svrhl nenáviděného nepřítele. Pak je nechal v bažině. K všeobecnému překvapení strany nebyli uvítáni jako osvoboditelé.
Kdybych mohl dosáhnout Prezident Trump rezignoval stisknutím tlačítka, použil bych obě ruce. Ale poté, co jsem to udělal, bych na něj zapomněl. Mám podezření, že jeho oponenti ho považují za velmi užitečného boogiemana. Chtějí si ho nechat. Chtějí ho jen držet v kleci až do příštích voleb. To je chyba.
Demokraté prohráli s nejhorším kandidátem na prezidenta, jaké jsem kdy viděl. Příliš mnoho z nich se neptá proč. Ukazují a říkají: „Podívejte se, podívejte se! Podívejte se, jak je zlý.“
Když je vaším nejpřitažlivějším a nejúčinnějším argumentem pro voliče kandidát, kterého si vybrala druhá strana – jako tomu bylo u obou hlavní strany v těchto posledních volbách – pak je vaše strana prázdná.
Prázdná jako propast.