K měření směru větru lze použít různé přístroje, jako jsou větrný rukáv a větrná korouhvička. Oba tyto nástroje pracují pohybem, aby se minimalizoval odpor vzduchu. Způsob, jakým je korouhvička směrována převládajícími větry, udává směr, ze kterého vítr fouká. Větší otvor větrného rukávu směřuje ke směru, ze kterého fouká vítr; jeho ocas s menším otvorem směřuje stejným směrem, jako fouká vítr.
Moderní přístroje používané k měření rychlosti a směru větru se nazývají anemometry a větrné lopatky. Tyto typy přístrojů používá průmysl větrné energie, a to jak pro hodnocení zdrojů větru, tak pro řízení turbín. Je-li zapotřebí vysoká frekvence měření (například ve výzkumných aplikacích), lze vítr měřit rychlostí šíření ultrazvukových signálů nebo vliv ventilace na odpor zahřátého drátu. Jiný typ anemometru používá Pitotovy trubice, které využívají tlakového rozdílu mezi vnitřní a vnější trubicí, která je vystavena větru, k určení dynamického tlaku, který se pak používá k výpočtu rychlosti větru.
V situacích, kdy moderní přístroje nejsou k dispozici, lze k testování směru větru použít ukazováček. Toho je dosaženo zvlhčením prstu a nasměrováním nahoru. Strana prstu, která je „chladná“, je (přibližně) směr, ze kterého fouká vítr. „Chladný“ pocit je způsoben zvýšenou rychlostí odpařování vlhkosti na prstu v důsledku proudění vzduchu přes prst, a následně „prstová technika“ měření směru větru nefunguje dobře ani ve velmi vlhkém, ani ve velmi horkém prostředí podmínky. Stejný princip se používá k měření rosného bodu pomocí praku psychrometru (přesnější nástroj než lidský prst).
Další primitivní technikou pro měření směru větru je vzít špetku trávy a upustit ji; směr, kterým padá tráva, je směr, kterým fouká vítr. Tuto poslední techniku golfisté často používají, protože jim umožňuje měřit sílu větru.