Takže co se psi vlastně naučili – a jak by se tato lekce dala přeložit lidem? Seligman vyvodil, že špičáky, kteří šli do únikových šoků, si uvědomili něco důležitého – ne všechny šoky jsou stejné a neubližuje tomu, že se stále snažíte utéct. Ti, kteří pravděpodobně neprošli jiným procesem uvažování: Nic, co zde dělám, nepomůže, tak proč se vůbec obtěžovat zkoušením?
V roce 1978 spolupracovala se svým postgraduálním studentem Lynem Abramsonem a psychologem Johnem Teasdaleem v Oxfordu se specializací na depresi začal Seligman aplikovat model na člověka. Lidé, předpokládaná skupina, se od ostatních zvířat lišili v jednom významném ohledu: když se ocitnou bezmocní, výslovně se ptají, proč tomu tak je. Odpověď se zase může lišit ve třech různých směrech: ať už je elektrický šok, abych tak řekl, považován za trvalý nebo přechodný, všudypřítomný nebo omezený a osobní či náhodný. Seligman nazval tyto rozdíly naším vysvětlujícím stylem. Někteří lidé přirozeně inklinovali k přesvědčení, že se nám budou stále dělat špatné věci a že jsou naší vinou. Někteří přirozeně inklinovali k opaku – nyní se dějí špatné věci, ale přestanou a není to naše chyba. První byli ti, kteří byli náchylní k depresi; druhý byli ti, kteří měli tendenci se odrazit. Seligman věřil, že lidi, stejně jako psy, lze naučit, aby se stali odolnějšími, což je jev, který nazýval naučený optimismus.
V příštích dvaceti letech Seligman spolupracoval s Aaronem Beckem, psychiatrem, který přišel s terapeutickým přístupem kognitivní behaviorální terapie nebo CBT, jedné z nejvíce trvale úspěšných metod pomoci lidem překonat depresi, na integraci jeho zjištění na naučené bezmocnosti do skutečných behaviorálních terapií. V roce 1984 vydal přehled důkazů. Nejprve on a jeho kolegové zjistili, že způsob, jakým si lidé vysvětlují špatné události, skutečně úzce souvisí s rizikem deprese. Platilo to u studentů, u lidí ze sociálně slabého prostředí, u dětí a předvídatelně u pacientů s depresí. A co je důležité, zdálo se, že školení lidí, aby změnili své vysvětlující návyky – na užší, vnější a přechodné -, jim pomohlo překonat existující depresi a v některých případech zabránit jejímu nástupu, i když byly jiné rizikové faktory vysoké.
roce 1995 publikoval Seligman a jeho kolegové výsledky longitudinální studie deprese, respektive její prevence, u školáků. Se svými kolegy přijal žáky pátého a šestého ročníku ze dvou školních čtvrtí na předměstí Filadelfie, aby se zúčastnili takzvaného preventivního programu. V průběhu tří měsíců se děti, které již projevily příznaky deprese nebo u nichž bylo testováno vysoké riziko jejich vývoje, setkávaly každý týden hodinu a půl ve skupinách po deseti až dvanácti. Na každém setkání je absolvent psychologie prováděl kroky dvou typů terapie zaměřených na styl vysvětlování, jeden zaměřený na poznávání – jak přemýšleli o věcech – a druhý na řešení sociálních problémů.
Kognitivní program naučil děti identifikovat, kdy mají negativní myšlenky, objektivně tyto myšlenky vyhodnotit a poté přijít s alternativy. Také jim to umožnilo přeformulovat pesimistická vysvětlení, která sami našli – moje matka je smutná, protože jsem udělala něco špatně – pro optimističtější a realističtější – moje matka je smutná, protože měla dlouhý den v práci. Dva týdny před zahájením programu, týden po jeho ukončení a každých šest měsíců po něm vědci podrobili každému dítěti řadu testů, které měřily jeho úroveň deprese.
Nejen, že děti zařazené do preventivního programu byly méně depresivní než děti v kontrolní skupině – sestávaly z dětí ze sousedního okresu, které odpovídaly všem kritériím a rizikovým faktorům -, ale postupem času se rozdíl prohloubil. Po jednom roce uvedlo dvacet devět procent dětí v kontrolní skupině mírnou až těžkou depresi, ve srovnání se 7,4 procenty dětí, které se do preventivního programu zapojily. Na konci těchto dvou let se u 44% dětí v kontrolní skupině vyvinula forma deprese. Pouze dvaadvacet procent ošetřené skupiny tak učinilo. Vylepšení byla do značné míry závislá na změnách ve stylu výkladu dětí: ti ve skupině prevence se naučili, jak vytvářet vysvětlení, která jim dává naději místo beznaděje.
Od té doby byla zjištění rozšířena o významný podélný projekt, Pennův program odolnosti.Dosavadní program zahrnoval více než sedmnáct kontrolovaných studií a měřil přístup u více než dvaceti pěti set dětí a dospívajících. Mezi jeho aktuální projekty patří jeden ze dvou školních čtvrtí ve Filadelfii; sesterský program v South Tyneside, Hertfordshire a Manchesteru v Anglii; odnož australského gymnázia Geelong; a program specificky zaměřený na rané dospívající dívky, program Dívky v přechodu. V roce 2009 metaanalýza údajů zjistila, že studenti, kteří se účastnili verzí programu kognitivního tréninku, vykazovali méně depresivních příznaků než neúčastníci hodnocení prováděného šest až osm měsíců po a rok po ukončení programu.
Tato práce je podle Seligmana, který se v roce 1998 stal prezidentem Americké psychologické asociace, jeho odkazem. „Strávil jsem celý život snahou vyléčit naučenou bezmoc,“ řekl mi.
Ale pak přišla zpráva o mučení. A když uslyšel, k čemuž jeho výzkum sloužil k ospravedlnění, byl šokován i zmaten Řekl mi, že je „zarmoucen, že dobrá věda, která pomohla mnoha lidem překonat depresi, mohla být použita k tak špatným účelům, jako je mučení.“ Cítil, že nejen to, ale i jeho samotné použití bylo v rozporu s jádrem jeho zjištění. Říká, že není žádným učencem výslechu, ale jak tomu rozumí, „smyslem výslechu je dospět k pravdě a přimět osobu, aby věřila, že mluvení pravdy povede k dobrému zacházení.“ Dosahuje toho vlastně naučená bezmocnost tohoto cíle?
Tady je to, co víme: naučená bezmocnost může být těžká forma mučení. Neschopnost ovládat své prostředí opakovaně prokázala, že nevyvolává jen hněv a frustraci, ale nakonec i hlubokou a často nepřekonatelnou depresi. V jistém smyslu vyvolání naučené bezmocnosti člověka vzdá. Neměli bychom zapomínat vysoká cena, za kterou přišly nálezy bezmocnosti naučené: mnoho zvířat použitých ve studiích krátce nato zemřelo nebo těžce onemocnělo. Je tedy naučená bezmocnost účinným způsobem, jak působit neuvěřitelnou bolest? Není pochyb.
Ale tady je ta důležitější otázka: Znamená to, že tato situace zase zvyšuje pravděpodobnost, že někdo řekne pravdu a vzdá se důležitých informací, které předtím zůstaly skryté? Zde nemáme žádná přímá data – koneckonců, nikdy nebyly kontrolované mučení o kterých víme – ale některé máme Oretický základ při studiu těžké deprese naznačuje, že nic takového neudělá. Lidé, kteří se vzdali, nemají žádnou pobídku. Jakmile jsou ve stavu beznaděje, už neexistuje způsob, jak je motivovat. Většina lidí nemá žádnou motivaci ani motivaci, ale prostě chce přestat. Hrozba bolesti nebo dokonce smrti už nemá velký rozdíl: Nic, co dělám nebo říkám, není důležité, tak proč se obtěžovat? Osoba ve stavu naučené bezmocnosti je někdo, kdo je pasivní, někdo, kdo opustil veškerou aktivní vůli a touhu. Může říkat pravdu, ano, ale proč? Lhát nebo říkat cokoli, co chce mučitel slyšet, je stejně pravděpodobné, že dosáhne stejného výsledku. Osoba bez motivace není osobou, kterou lze přimět k tomu, aby říkala hluboké pravdy: pobídka tam prostě není.
„Myslím, že naučená bezmocnost způsobí, že někdo bude méně vzdorný a bude s větší pravděpodobností odpovídat vyšetřovateli, co chce slyšet,“ řekl Seligman. léčba.“ Jinými slovy by to činilo opak toho, co jeho uživatelé v tomto konkrétním kontextu zamýšleli.
Seligman říká, že není otcem naučené bezmocnosti. Je otcem pozitivní psychologie: studie o tom, jak identifikovat a rozvíjet pozitivní emoce a jak je používat, aby odolaly negativním. Na konci naučená bezmoc není vůbec o bezmocnosti – je to o zmocnění a kontrole.