Ačkoli doktrína suverenity měla důležitý dopad na vývoj uvnitř států, její největší vliv byl ve vztazích mezi státy. Potíže zde lze vysledovat z Bodinova prohlášení, že panovníci, kteří tvoří zákony, nemohou být vázáni zákony, které vytvářejí (majestas est summa in cives ac subditos legibusque soluta potestas). Toto prohlášení bylo často interpretováno v tom smyslu, že panovník není nikomu odpovědný a není vázán žádnými zákony. Bližší čtení Bodinových spisů však tuto interpretaci nepodporuje. Zdůraznil, že i ve vztahu ke svým vlastním občanům jsou panovníci povinni dodržovat určitá základní pravidla odvozená z božského zákona, zákona přírody nebo rozumu a zákona, který je společný pro všechny národy (jus gentium), jakož i základní zákony státu, které určují, kdo je suverén, kdo uspěje na suverenitě a co omezuje suverénní moc. Bodinův panovník byl tedy omezen ústavním zákonem státu a vyšším zákonem, který byl považován za závazný pro každého člověka. Bodin ve skutečnosti diskutoval jako závazné pro státy mnoho z těch pravidel, která byla později začleněna do struktury mezinárodního práva. Nicméně jeho teorie byly použity k ospravedlnění absolutismu ve vnitřním politickém řádu a anarchie v mezinárodní sféře.
Tato interpretace byla vyvinuta k logickému závěru Hobbesem v Leviatanovi (1651), ve kterém byl panovník identifikován spíše s mocí než se zákonem. Zákon je to, co svrchovaní vládnou, a nemůže omezit jejich moc: svrchovaná moc je absolutní. V mezinárodní sféře vedla tato podmínka k trvalému válečnému stavu, protože se panovníci snažili vnutit svou vůli všem ostatním panovníkům silou. Tato situace se postupem času změnila jen málo, přičemž suverénní státy se nadále domáhají práva být soudci ve svých vlastních sporech, prosazovat válkou své vlastní pojetí svých práv, zacházet s vlastními občany jakýmkoli způsobem, který jim vyhovuje, a regulovat jejich ekonomický život s úplným přehlížením možných dopadů v jiných státech.
Během 20. století se začala objevovat důležitá omezení svobody jednání států. Haagské úmluvy z let 1899 a 1907 stanovily podrobná pravidla pro vedení válek na souši i na moři. Pakt Společnosti národů, předchůdce Organizace spojených národů (OSN), omezil právo vést válku a Pakt Kellogg-Briand z roku 1928 odsoudil použití války za řešení mezinárodních kontroverzí a její použití jako nástroje národní politika. Za nimi následovala Charta OSN, která uložila členským státům povinnost „urovnávat své mezinárodní spory mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír a bezpečnost a spravedlnost“ a doplnil ji příkazem, aby všichni členové „se ve svých mezinárodních vztazích zdrží hrozby nebo použití síly“ (článek 2). Charta však rovněž uvedla, že OSN je „založena na principu suverénní rovnosti všech jejích členů“.
V důsledku takového vývoje přestala být suverenita považována za synonymum neomezené moci. přijali značné množství právních předpisů omezujících jejich svrchované právo jednat podle libosti. Tato omezení svrchovanosti se obvykle vysvětlují jako odvozená ze souhlasu nebo autolimitace, ale lze snadno prokázat, že v některých případech byly státy považovány za vázané určitými pravidly mezinárodní právo navzdory nedostatku uspokojivých důkazů o tom, že tato pravidla byla výslovně nebo implicitně přijata. Naopak nová pravidla nelze běžně vnucovat státu bez jeho souhlasu z vůle jiných států. Tímto způsobem bylo dosaženo rovnováhy mezi potřebami mezinárodní společnosti a touhou států chránit v maximální možné míře svou suverenitu.